Dobrý, dobrý proti severáku

Návod, jak přežít ve světě, který je všechno, jen ne dokonalý. Návod, jak se chránit proti větru. Návod, jak nezmrznout. Ale ne, tomu nemůžeme věřit ani na pár vteřin. Návody na život přece neexistují. Tak proč se někdy přistihneme, že je znovu a znovu hledáme?

Přesto doporučuji otevřít knihu Daniela Glattauera s názvem „Dobrý proti severáku“. A společně s hlavními protagonisty se vypravit na cestu k blízkosti. Emmi, žijící ve šťastném manželství (což jest prý oxymóron) naváže virtuální vztah s mužem jménem Leo Leike, protože mu omylem zašle e-mail se žádostí o zrušení předplatného časopisu „Like“. A tak jedno jediné písmeno navíc dává vzniknout vztahu, jež přetrvává po dobu mnoha měsíců a jež zavede Lea a Emmi na místa, kam druhého jen tak nevpouštíme. E-mailová korespondence časem nabývá na intenzitě a intimitě. Po nocích a nad ránem se shluky písmen tvořící slova a věty přemisťují sem a tam, pomlky a nezodpovězené otázky začínají bolet a duše chtějí vědět víc a víc.

Daniel Glattauer si se čtenářem pohrává. A v této disciplíně dosahuje virtuozity. Moderní epistolární román, dočetla jsem se na přebalu. Tedy převedeno do srozumitelnosti – román v dopisech. Děj nás uchopí a společně s ním plaveme v řece emocí, bolestí a zmatků. Po většinu času se přistihneme při myšlence, jak to asi dopadne?

Skončilo to děsně divně, řekla kamarádka, která mně knihu půjčila. Fakt děsně divně. A před chvilkou donesl tok děje až na konec knížky i mě. Konce bývají fakt děsně divné. Pokud si zachováme odstup, můžeme se utěšovat, že v každém konci je schován nový začátek, že nastane změna, jež povede jinam … Jenže, když se obsahy dotýkají nás samotných, vypadá všechno jinak. Konec je bezbřehý a naděje není přes mlhu a vytrvalý déšť ani vidět, ani cítit.

Čtenáři v Rakousku si vybrečeli pokračování. Aby to prý jen tak neskončilo. Nevím, zda si druhý díl přečtu. Aby nechutnal jako bramborová kaše od včerejška nastavovaná studeným mlékem…

Na konec klasické balady si básník schovával poslání. Jak zní poslání „Dobrý proti severáku“? Co si máme počít, když nás rozechvěje studený vítr osamění, jež si vane ze severu? Vlci to dělají asi takhle. Stoupnou si vedle sebe, dotýkají se navzájem, nastaví větru záda a čekají a čekají, až tento změní směr nebo odletí jinam… A co my lidé? Můžeme přece rozetnout závoj virtuálních představ a iluzí, sebrat odvahu a vypravit se do jediného světa, který nám byl dán. Do světa reálného.

GLATTAUER, Daniel. Dobrý proti severáku. 1. vyd. Brno: Host, 2010, 252 s. Román (Host). ISBN 978-80-7294-394-4.

http://obrova.blog.idnes.cz/c/182272/Dobry-Dobry-proti-severaku.html

Každá sedmá vlna

Emmi a Leo jsou zpátky. O pár měsíců starší, o něco těžší ztrátou, kterou si navzájem způsobili, ale také prvoplánově rozhodnuti, vést si vlastní naplněné životy. Proč si tedy pořád píší? každá sedmá vlnaProč se virtuálně rozcházejí a následně scházejí, když je jejich reálné bytí tak vyhovující? Sedíme s nimi na kolotoči rozporuplných pocitů a začíná se nám motat hlava. Vystoupit však nelze. Vzdáváme se šťastných konců, surfujeme na moři rozhodnutí a společně s nimi čekáme na vysvobozující vlnu, co nás donese ke břehům jistot. S tebou a bez tebe se opakuje se stejnou pravidelností jako příliv a odliv. Jak tohle dopadne, kdopak to ví…

Devátá vlna, tedy vlastně Sedmá. A záleží na tom vůbec která? Ovšemže záleží. Devátá je osudná vlna Dykova, jejíž temná pověst vychází z námořní legendy, a je to povětšinou vlna ničivá a neslitovná. Sedmá vlna v sobě nese možnost změny k lepšímu, ale také se stává, že nás jen nechá ochutnat rychlost, slanost a vůni dobrodružství a potom nás setřese a zanechá s obličejem plným písku na mělčině. Sedmá vlna je hlavním hrdinou a zároveň pokračováním milostného románu v dopisech, ve kterém foukal vítr od severu.

Otázky a odpovědi dělí vteřiny, dny, mnohdy i týdny. Ale pevné vlákno blízkosti se jen tak nepřetrhne. Je tenké skoro jako vlasec a necvičenému oku neviditelné. Leo píše Emmi ve společnosti sklenice červeného vína, písmena se mu rozpíjejí před očima, ví, že by neměl, přesto píše a píše, jakoby šlo o život. A Emmi sedící na břehu moře předstírá trpělivost v čekání na vlnu přicházející poté, co se přelije ta šestá. Úpěnlivá snaha proměnit lásku v přátelství pouze zakrývá závislost na dobrém slovu. Protože jak nám ho někdo jednou předloží na stříbrném podnosu, ochutnáme ho a nechceme se ho vzdát. A je zcela lhostejné, zda přichází z bytu v bloku odnaproti, nebo z jiného světadílu.

Když se neskutečnou rychlostí pročteme na konec, cítíme se sami. Nechce se nám vystoupit z děje, nechce se nám psát vlastní příběhy, nevěříme ve vlastní odvahu a v náhodu v odcizeném světě skácených model[1].

Zavírám knihu s pocitem, jakoby mě něco důležitého opustilo. Prý máme poruchu v objektivním zpracování času. Doba trvání nemá hodnotu, protože zaměříme pozornost na vybrané okamžiky. A pokud je takový okamžik smutný nebo bolestný, tak poznamená a znehodnotí všechno prožité[2]. Zkusím to jinak. Děkuji Emmi, děkuji Leo, že jsem s Vámi mohla trávit svůj čas. Že jste mě k sobě pustili. Že jste mě něco naučili, nebo taky ne. A přiznávám se. Bude se stýskat, i když vím, na které poličce Vás najdu.

GLATTAUER, Daniel. Každá sedmá vlna. 1. vyd. Brno: Host, 2012, 259 s. Román (Host). ISBN 978-80-7294-561-0.

[1] ELIOT, T.S., Pustina, Praha, Mír, 1967, překl. J. Valja, str. 65, 77

[2] KAHNEMAN, Daniel. Myšlení: rychlé a pomalé. Vyd. 1. V Brně: Jan Melvil, 2012, 542 s. Pod povrchem. ISBN 978-80-87270-42-4.

http://obrova.blog.idnes.cz/c/491402/kazda-sedma-vlna.html

Recyklující Veverka

Deštným pralesem prolétne hejno papoušků, vítr pohladí větve stromů, co tady rostou snad od jakživa. Stromů, co si prý mezi sebou šeptají, že si tady budou šumět a povídat i dávno poté, co my zmizíme z povrchu zemského…

Ale ještě tady jsme… říkám si a snažím se chovat k Zemi přátelsky. Třeba tím, že recykluju odpad. Vymývám kočičí konzervy i obaly od psích a kočičích kapsiček, u jogurtu pečlivě odděluju hliníkové víčko od plastové části, snažím se nosit plátěný pytlík na pečivo a nákupní tašku, abych nezvyšovala objem spotřebovaných mikrotenových sáčků všeho druhu. Prostě se snažím.

Třídit papír, to by ještě šlo. Láhev od sektu chce trochu složitější úvahu. Co je sklo, je jasné, staniol obsahuje hliník, kousek drátku taky. A co špunt? Spálit asi nepůjde, papír to není, tak přistane ve směsném odpadu. Problém je, když chci vyrecyklovat dřevěnou tyčku poté, co z ní papoušek okouše všechna semínka. Mohla bych ji spálit, kdyby nebyla spojena s umělohmotným držákem, který je hoden svého jména. Drží. Několik tyček jsem už hodila s těžkým srdcem do popelnice, ale jako dlouhodobé řešení mi to neprojde. A úplně nejhorší je, když jsem na cestách a nikde nenajdu příslušné nádoby, nebo je sice najdu, ale dle obsahu je znát, že do nich stejně nikdo netřídí. Jímá mě hrůza a musím si vybrat, připojit se k zástupům netřídičů, nebo odpadky odvézt domů a vytřídit je později. A tak se potom v kufru vedle špinavého prádla tísní třeba ohryzek od jablka a banánová slupka, protože na bioodpad se v hotelech nehraje. Převážení papírů je vedle toho nuda.

veverka

Když po návratu otevřu kufr, vypadá to, jako bych trpěla nějakou patologií, poruchou, nebo neschopností se oddělit. Něco jako šílená veverka schraňující skořápky od ořechů. Někdy mě to dočista unaví. Stojím pak uprostřed pokoje s víčkem od jogurtu a přemýšlím, zda se vypravím na chodbu, abych ho vytřídila, nebo zda ho prostě po starém způsobu odhodím do koše. Nikdo mě nevidí a svět nezachráním. Ale neprojde mi to. A tak pokračuju dál, někdy neúnavně, někdy únavně. Probírám staré oblečení, vyperu ho a usušené pečlivě vkládám do igelitových tašek, které pak házím do kontejnerů s obnošeným šatstvem. Po venku sbírám vršky od piva, co zde zůstaly po řemeslnících, z lesa u rybníka odklízím z křoví starý kýbl s odpadky téměř historické hodnoty s obaly od potravin, co se už dávno nevyrábějí…

Smiřuju se s tím, že to jiné nebude, že není cesta nazpátek. A v duchu objímám kmeny stromů v pralesích daleké Amazonie. A na vánoce ušiju pro své kamarádky bavlněné pytlíky na pečivo a vyšiju na ně křížkovým stehem veverku.

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

cukuru

 Co si představíte, když se řekne bezbarvý? Černobílý? Šedý? Nemající barvu, takový, který pozbyl barvy, nebarevný, bezbarevný, poučuje mě slovník spisovného jazyka českého. A přesně takový dojem má dělat Cukuru, což znamená v japonštině Zhotovitel. A pokud platí latinské přísloví nomen omen, tak se v Cukurově případě naplnilo téměř beze zbytku. Žije svůj sen a staví nádraží, tedy samozřejmě nádraží vlaková, protože jsme v Japonsku.

Harukiho román by se s lehkou nadsázkou mohl po česku jmenovat „Bylo nás pět“. Vypráví o přátelství, které mělo být věčné a jehož násilný rozpad poznamenal všechny jeho členy. Širo, Kuro, Cukuru, Ao a Aka vytvoří na začátku zvláštní společenství plné pochopení, zájmu a tolerance. A protože jména všech kromě Cukurova znamenají nějakou barvu, připadá si on v jejich přítomnosti bezbarvý a prázdný. O to větší cítí vděčnost, že může být jejich součástí. Až jednoho dne se náhle všechno změní a nic už není, jako dříve. Cukuru je vyhoštěn a sám ani neví proč. Jeho kamarádi s ním nechtějí mluvit, nechtějí ho vidět a nechtějí, aby se je snažil kontaktovat. Cukuru tento ortel otřesen přijímá a není schopen ani protestovat, ani zjišťovat, co strašného se stalo, přestože si není žádného provinění vědom. Následně prožívá období, kdy se blíží k nežití, a když se po dlouhých měsících pomalu vynoří z černé vody beznaděje nahoru, do života, něco zásadního se v něm změní. Vypadá jinak, přemýšlí jinak a jakoby v něm něco ztvrdlo na kámen. Teprve po letech ho vztah s novou přítelkyní Sarou postrčí k tomu, aby se obrátil směrem vzad a putoval do minulosti.

Ty cesty ho zavedou do různých koutů jeho mysli, do rodného města, ale dokonce i do Finska, kde žije Kuro. Japonské reálie se míchají s těmi evropskými, Zhotovitel se nám zpovídá z těch nejniternějších pocitů a vychází přitom z opakující se nutkavé myšlenky, že on sám o sobě žádnou cenu nemá, že je pouhá prázdná a bezbarvá nádoba, která potřebuje reflexi těch ostatních, aby se naplnila a zbarvila.  Počáteční chuť hlavního hrdinu utěšovat se postupem času ale vytrácí. Zvláště pak v poslední čtvrtině knihy, kdy děj nenaplňuje to, co na začátku sliboval a zplošťuje se na popis vnitřního Cukurova vývoje, který jakoby ale téměř nikam nesměřoval.

Samostatnou kapitolu tvoří příběh studentského přátelství s Haidou, příběh nepostrádající prvky homosexuality, jehož snové závěry stírají hranici mezi představou a skutečností. To stejné platí pro milostné představy, v nichž vystupují zároveň jeho dvě bývalé kamarádky Širo a Kuro. Nežité obsahy se promítají do vrstev nevědomí a svou intenzitou znejistí jak vypravěče, tak i samotného čtenáře.

Cukuru tuší, že závazek a zranění jsou korálky navlečené na stejném růženci. A proto se závazku úspěšně po mnoho let vyhýbá. Možná se teď v jeho životě něco mění. Možná. Neukončenost románu není na škodu, jen nevzbuzuje touhu přemýšlet, jak to celé vlastně dopadlo, nebo dopadnout mohlo. A tak Bezbarvý Cukuru doputuje do knihovny přečtených knih a na rozdíl od kluka, co se jmenoval Vrána, nebo Midori lezoucí na stromy tam i zůstane…

U ztraceného kocoura

Stálo na nengarfieldápadné dřevěné ceduli vedle silnice vedoucí z Kadova na Tři studně. Okamžitě se mi v hlavě začaly řetězit roztodivné úvahy, co přesně název znamená. Je to snad místo, kde spokojeně pobýval starý kocour, který ale jednoho (předpokládám jarního) dne, naplněného kocouří touhou zanechat v blízkém i vzdáleném okolí neopakovatelnou genetickou informaci, odešel a nevrátil se? A nevrátil se proto, že někde našel lepší bydlo? Granule s vyšším podílem masa nebo dokonce každý den konzervu Whiskas a škrabací stojan se spoustou atrakcí? Anebo jen proto, že netrefil? Nebo se mu nedej bože snad něco stalo? Další možností by bylo, že tady původně žádný kocour nežil, ale jednoho dne se situace změnila, protože se sem nějaký ztracenec dotoulal. A následně po prozkoumání místní situace zjistil, že tohle je ono a změnil vědomě místo trvalého pobytu. Ze všeho nejlepší by ale bylo ukončit spekulace, sledovat šipku a povyptat se přímo.

modroočkoJenže pokud je pravdou první verze, tzn. původní kocour se ztratil a žádný nový ho nenahradil, tak tam tedy žádný nebydlí a komu pak klást otázky? A pokud přece jen nějaký kocour přítomný je, tak se nám opět možnosti větví – buď je to znovunalezený ztracený kocour, nebo nový kocour ztracený odněkud odjinud. Pravděpodobnost odpovědi ale mizivá, i když by se tam nějaká domestikovaná kočka nacházela. Proč, ptáte se? No protože za obvyklých okolností Kocouři nemluví. Tedy pokud se nejedná o Garfielda, Modroočka nebo Mikeše.

mikešSpletitá situace. S dostupnými informačními zdroji neřešitelná. Pořád máme otevřené tři alternativy: není tam žádný kocour, protože původní se ztratil a nový nepřišel, je tam kocour původní, který se ztratil, ale vrátil se, anebo je tam dočista cizí kocour. Jak by bylo fajn, kdyby měly věci svůj řád a ubytovací kapacity jednoznačné názvy. Třeba kdyby se zmiňované ubytování jmenovalo: „U nalezeného Kocoura“ nebo „U ztraceného a znovunalezeného Kocoura.“ A to by bylo o kocourech tak nějak všechno…

Stylistická poznámka: v textu se vyskytuje čtnáctkrát slovo kocour (tedy teď už patnáctkrát J).